Narodil jsem se v roce 1980, takže jsem zažil ještě 9 let komunismu a potom úžasná 90. léta a celý ten magický přerod do zcela nové doby. Poznal jsem tak ještě život v kolektivní chudobě a jednoduché prostotě socialismu, a pak i jeho opačnou polaritu překotného shonu a hemžení za svobodou, individuálními úspěchy a nekonečnem možností, které přinášela nová doba. Tato zkušenost jako by byla předznamenáním dalších životních etap, ve kterých jsem často znovu poznával svět a lidské bytí v různých jejich neobvyklých polaritách. Od mých 12 let mě můj děda začal seznamovat s dílem Karla Čapka a předával mi tradici prvorepublikového myšlení a morálních hodnot. Tím ve mě rozdmýchal vášeň pro literaturu, filosofii, kulturu, sociální vědy ... a já se ještě v raném dospívání rozhodl, že svůj život zasvětím pravdě, svobodě a všem těm úžasným ideálům, které sice nepřinesou vždy chleba na stůl, ale zaručeně se postarají o nevšední zážitky.

Foto: Povaleč (díky Anna Šolcová Photography)

V poznávání světa byly v určitém směru důležité i školy a vzdělání, které jsem absolvoval, ale to, co mě formovalo ještě víc, byly všechny mé osobní "výpravy za člověkem", vůči kterým jsem byl vždy otevřen a aktivně je vyhledával. Už během dospívání jsem měl možnost strávit jeden školní rok na výměnném pobytu v USA a díky tomu poznat velmi odlišný způsob života a vůbec samotnou možnost, že život se dá vnímat a žít i úplně jinak, než bylo běžné doma. Cestování po světě a poznávání odlišných kultur mě natolik uchvátilo, že jsem později prožil v zahraničí dohromady více než sedm let. Poznal jsem tak odlišnosti nejen ve způsobech bytí, ale také v pracovní oblasti. Od roku 2003 již v oblasti psychosociálních služeb, když jsem začínal pracovat jako sanitář v psychiatrické léčebně. Tato, tenkrát ještě studenstská brigáda, se ukázala být prekurzorem toho, kam bude směřovat můj další profesní rozvoj a z velké části i životní zájem.

Chtěl jsem ale poznat víc. Obyčejný život mi nestačil. Proto jsem se vypravil i do vzdálených koutů Mongolska, Indie a dalších zemí, abych poznal autentické a původní kultury, které byly jen minimálně zasažené moderní civilizací. Nebo jsem se toulal po Evropě bez peněz, jako dharmový tulák - žili jsme tenkrát v dokonalé svobodě, jako nebeští ptáci, kteří se nezatěžují tím, co bylo včera nebo co bude zítra. Život byl cennější, než peníze. 

Když už bylo toulání dost, odjel jsem do Velké Británie, kde jsem na vlastní kůži zažil, jaké to je, když se absolutně nedůležitý chlapík z východu snaží prosadit v zemi, kde je jen druhořadou pracovní silou. Tímto očistcem jsem prošel a po čase se dostal i k velmi zajímavé práci na chráněném bydlení. Také jsem díky tomu vydělal dostatek peněz, abych mohl cestovat do zemí, kde jsem byl naopak zase boháč, který si může koupit cokoliv a kohokoliv - ale kvůli tomu jsem tam samozřejmě nejezdil.

Foto: Výprava po Mongolsku

Jezdil jsem především poznávat člověka a jeho kulturu v různých podobách, pokaždé jinak krásných. A pozorovat, co znamená lidství a co to je 'žít lidský život' v úplně jiné zemi, třeba o několik tisíc kilometrů dál. Mít čas jen sedět a třeba hodiny pozorovat okolní ruch, a povídat si s místními. Zažít a prochodit město nebo krajinu, a zůstat na pár měsíců mimo turistické zóny, v okrajových oblastech a zapadlých koutech. Mnohá turisticky známá místa jsem minul bez povšimnutí, zajímala mě především žitá kultura a lidé, kteří ji utvářejí. Každý národ jakoby měl svůj vlastní rytmus, svůj unikátní modus bytí, který je propojený s jazykem, jímž hovoří. Je to prostě fascinující, kolika různými způsoby je možné být člověkem. Pokaždé trochu jinak, ale přitom také tak podobně jeden druhému. Lidství je tolik pestrobarevné a přitom má v sobě něco výsostně univerzálního. S každým člověkem, kterého jsem více poznával, jsem totiž vždy objevoval i dosud neznámý kus sebe sama.    

A protože jsem chtěl vyzkoušet opravdu všechny taje bytí, tak jsem se rozhodl podívat se i do vzdálených koutů své vlastní mysli - do stavů změněného vědomí. Vyzkoušel jsem různé psychoaktivní látky a to mě paradoxně přivedlo k uvědomění, že se nechci intoxikovat něčím, co člověka otupuje, nebo co vytváří falešné iluze - přestal jsem proto pít i alkohol (je to už více než 20 let). Místo toho rád pracuji s látkami, které naopak vědomí rozšiřují, přičemž zejména psilocybin považuji za jeden z největších darů přírody člověku. Schopnost kouzelných houbiček propojit člověka s přirozenou jednotou všeho bytí je pro mě tak fascinující a obohacující, že jsem se v průběhu času stal průvodcem lidem, kteří chtějí touto zkušeností projít. Dokonce jsem toho názoru, že každý, kdo se rozhodne pracovat s lidmi v psychologické rovině, případně ve výchovné, občansko právní nebo politické oblasti, by měl touto zkušeností projít. Každý, kdo zaujímá roli, ve které přímo ovlivňuje a zasahuje do životů druhých, by se měl podívat upřímně na to, kým skutečně je on sám, skrze prožitek takzvané smrti ega, jež je možná tou nejzásadnější součástí psychedelické zkušenosti. 

Své větší výpravy za pestrostí světa jsem vždy rád prokládal menšími exkurzemi do dalších oblastí lidského vědění. Velmi mne obohatilo například aikido, práce v šamanském kruhu, přírodní medicína a léčba, pohanská spiritualita, mindfulness, permakultura, umění ... . Rád tvořím, pracuji se dřevem nebo s kůží a to je pro mě perfektní meditace. Jenom na to teď nějak není čas, teď jsem svým časem primárně zavázán péčí o rodinu, která se přirozeně stala mým naplněním a zároveň fascinací. Je pro mne velkou školou, ale také zdrojem radosti a životního smyslu. A když na nás přijde touha po dobrodružství, tak třeba vezmeme hamaky a jdeme přenocovat do divoké přírody, nebo zajdeme na koncert Patti Smith, zažít znovuzrození v její hudbě. 

Foto: Na cestách s rodinou.

Když jsem se po letech vracel na trvalo do Čech s touhou usadit se a založit rodinu, ukazovalo se, jak moc mne mé prožitky zformovaly a změnily. Nepít alkohol, nejíst maso, nemít televizi a uvažovat v globálním kontextu, se ne vždy dařilo skloubit s realitou života běžných spoluobčanů. Do těchto stereotypů jsem se už ale nemohl vrátit, spíše mne překvapovalo, jak urputně si je lidé hájí i v situacích, kdy jimi sami sebe poškozují a nebo jsou kvůli nim dokonce nemocní. V průběhu let se ale naštěstí ukázalo, že skupina lidí, kteří vnímají důležitost seberozvoje, globální zodpovědnosti, a morálních hodnot stále více narůstá. Že je stále více lidí, kteří mají odvahu překročit hranice konformity a odklonit se od konzumního způsobu života, směrem k důležitějším cílům a hodnotám.

Bohužel bylo také více než zřejmé, že se mé postoje až příliš často neslučovaly ani se způsoby fungování běžných psychiatrických a psychologických služeb. Tam, kde má především vládnout otevřenost a empatie, se naopak často formuje spíše odborně kamuflovaný strach z cizího a odlišného. Všechno, co není "normální" - tedy běžné a obvyklé, bývá podrobeno zdrcující analýze a patologizaci. Tolik zbytečného posuzování, hodnocení, nálepkování a manipulace, která v důsledku vůbec ničemu nepomáhá. Tolik nepochopení a absurdního ignorování základní lidské přirozenosti. Tolik nadřazenosti a kolektivních dogmat. ... Mé osobní poznání a má životní zkušenost stála často v přímém rozporu s konstrukty profesionálního světa okolo. Intenzivně jsem vnímal, že člověk v duševní krizi potřebuje něco úplně jiného, než být patologizován a zavřen za mříže, že potřebuje své pocity a stavy otevřeně vyjadřovat a prožívat, přijmout je a zpracovat, nikoliv se je snažit vymazat a být za ně souzen a medikován. A že psychologie rozhodně nemá být nástrojem manipulace, jak tomu bohužel až příliš často bývá. V takovém prostředí pro mě už nebylo místo, a tak jsem se vydal vlastní cestou soukromé psychoterapeutické praxe.

Velmi si vážím náročné práce všech lékařů/lékařek a všech dalších pracovníků a pracovnic v pomáhajícíh profesích, kteří dělají svoji práci upřímně a s láskou. Jsem přesvědčen, že takových lidí je v této oblasti většina. Zároveň ale nemohu nevidět, jak fatálně je plýtváno jejich intelektem a potenciálem na udržování neefektivního molochu psychiatrické péče - jak jsou vzděláváni a trénováni k takovému způsobu práce, který je pro ně samotné vyčerpávající, a který jejich pacienty a klienty často vede k chronickým a neutěšeným stavům. Jak se snaží hasit požáry, které se už často nedají uhasit a měly se řešit mnohem dříve, jinde a jinak. Jediný, kdo v tomto systému vítězí, jsou farmaceutické korporáty a ega  některých "odborníků".

Ale abych byl přesnější - vnímám všechny psychologické přístupy jako přínosné. Každý z nich si všímá trochu jiné oblasti a každý se rozvíjí do určitého spektra lidství. My lidé a naše bytí jsme prostě tolik komplexní a mnohovrstevní, že jednou teorií nás ani nelze popsat. Sám jsem se inspiroval ve více různých přístupech a ani u těch zbývajících nechci nijak zpochybňovat jejich platnost nebo hloubku. Jen si myslím, že pro přímou práci s lidmi jsou všechny přinejmenším značně limitující a mnohdy dokonce i zcela nevhodné. To, co skutečně léčí a co všichni v tomto ohledu potřebujeme, je totiž setkávat se v rovině lidství, ne odbornosti.

Foto: S Markem Hopfenbeckem v Brně.

Proto jsem velmi vděčný za to, že jsem mohl projít výcvikem v Otevřeném dialogu pod vedením Marka Stevena Hopfenbecka, který je jeho předním světovým odborníkem a který mne naprosto zásadním způsobem inspiroval. Díky tomu jsem získal také oporu a zázemí etablované psychiatrické avantgardy a propojil se s dalšími profesionály, kteří, podobně jako já, nechtějí přijmout  rigiditu odborné většiny. Tím se má osobní cesta za poznáním člověka mohla opět provázat s odborným a akademickým světem péče o duševní zdraví. Narativní a dialogické způsoby práce jsou z mého pohledu tím nejlidštějším a nejupřímnějším hlasem v celé aplikované psychologii. A jsem šťastný, že se objevuje čím dál více profesionálů, kteří si, i skrze jiné přístupy, nacházejí cestu k dialogickému způsobu práce.

Můj osobní přístup k terapii je založen na spoustě živé a autentické inspirace, poznané na vlastní kůži. Propojuje v sobě poznání různých kultur, různých způsobů bytí a také několik vědních oborů. Vycházím tedy ze syntézy více úhlů pohledu, z akademického vzdělání, ale i hluboké sebezkušenosti. Jako obrovský bonus vnímám také skutečnost, že jsem svoji profesní dráhu začínal jako sanitář a tak jsem mohl přímo v samém začátku poznat reálnou a obnaženě lidskou podobu světa psychiatrických pacientů, aniž bych byl předem formován odbornými interpretacemi. Vstupoval jsem do tohoto prostředí jako student sociologie, s osobní zálibou v kulturní antropologii a vlastně ve všech humanitních vědách, ale přímá práce s lidmi mne uchvátila a dávala mi mnohem větší smysl, než práce s teoriemi nebo s daty.

V průběhu času jsem pak procházel různými profesemi a pracoval postupně s mnoha cílovými skupinami: s mladými lidmi se závislostí, s lidmi v psychóze, s oběťmi domácího násilí, se starými lidmi, s minoritními skupinami ... jako sanitář, sociální pracovník, sociální terapeut, lektor, arteterapeut a posledních 10 let postupně jako psychoterapeut. Další vzdělání mi sloužilo jako nástroj, jak ještě více prohloubit možnosti své práce. Průběžně jsem vystudoval tři vysokoškolské obory: sociologii a sociální politiku (FSV UK), a sociální práci se zaměřením na psychoterapii (PVŠPS); dva psychoterapeutické výcviky: hlubinně dynamický výcvik (SUR) a výcvik v Otevřeném dialogu (NARATIV); a bezpočet kratších workshopů a kurzů - vždycky rád poznám něco nového. Průběžné vzdělávání je důležitou součástí mého profesního i soukromého života.