Hlava

Předpokládám, že vás na tyto stránky přivedl zájem o duševní zdraví a možná i snaha najít řešení nějaké vnitřní nepohody, která vás nebo vaše blízké provází. Pokud ano, pak jste tady správně. Porozumět tomu, co se děje není až tak složité. Lidská psychika funguje na zcela přirozených principech, například na principu rovnováhy. Ve chvíli, kdy prožíváme nějaké psychické potíže, prožíváme vlastně vnitřní odpověď našeho těla na určité události, které nás zasáhly a zranily. Podobně, jako nás tělesné zranění upozorňuje svou bolestí na to, že se něco vážného děje ve fyzické rovině, tak i zraněná duše nám prostřednictvím strachu, smutku, napětí a dalších signálů sděluje, v jaké oblasti našeho života došlo (či dochází) ke zranění a ukazuje nám, co a jakým způsobem potřebujeme léčit.

Více o tom, jak k nám naše nitro promlouvá, najdete zde:

Co nám říká naše psychika?

Psychické problémy jsou ve svém jádru především zprávami o zraňování duše. To je jejich přirozená podstata. Jsou to zprávy, které nám naše nitro posílá, aby nám sdělilo, že žijeme v rozporu se sebou samými. Problém bývá v tom, že těmto zásadně důležitým informacím často nedokážeme správně porozumět a neumíme s nimi pracovat. Mnohdy se je snažíme spíše umlčet, místo toho, abychom jim naslouchali a uměli jim dát potřebný prostor. V takovém případě se pak v průběhu času mohou rozvinout až do podoby, které někteří lidé říkají duševní nemoc. To je ovšem dosti zavádějící termín, protože nazývá nemocí něco, co je ve své podstatě vlastně zdravou reakcí organismu. Tyto "nemoci" jsou v zásadě logické a přirozené reakce na nezdravé a poškozující situace a vztahy, jichž jsme byli (nebo stále jsme) v životě součástí. Jsou to výpovědi o traumatech a zraněních, která jsme utrpěli během naší životní cesty a která si často nevědomě sami znovu oživujeme. 

Před pocity a stavy, které neoddělitelně provází některé těžké životní situace, nemůžeme trvale utíkat. Nemůžeme vypnout bolest, smutek, zlost ...atd. To lze pouze krátkodobě, pomocí takových prostředků, jako je například vyhýbání se, vytěsňování, anebo také pomocí alkoholu a drog - ať už těch zakázaných, nebo těch, které nám předepíše doktor. Těmito prostředky však problém neřešíme. Maximálně v nich nalezneme dočasnou úlevu, která určitě může být někdy přínosná, nicméně z dlouhodobého hlediska nás tyto postupy naopak poškozují a uzavírají do bludného kruhu chronicity. Utlumování a ignorování signálů zraněné duše nám žádným způsobem nepomůže přiblížit se ke skutečným příčinám naší psychické nepohody a neumožní nám začít je léčit. Skutečnou léčbu tím naopak blokujeme.

A o tom, jak můžeme s různými prožitky a stavy pracovat, tady:

Co s tím můžeme dělat?

Cesta ven vede skrz - to je základní princip. Všechny emoční a tělesné stavy mají pro nás nějaké důležité sdělení vztahující se k tomu, co se v našem životě děje. Všechny potřebují být vyjádřeny, někdy odžity, ale hlavně potřebují být vyslyšeny. K tomu je nutné mít bezpečný a otevřený (svobodný) prostor, ve kterém můžeme být sami (se) sebou. Prostor, ve kterém se budeme moci upřímně otevřít různým podobám našeho bytí a prožívat je bez podmínek a souzení. Takový prostor si můžeme sami najít a může se stát součástí našeho běžného každodenního světa - procházka klidným lesem, jóga nebo jiná tělesná cvičení, mindfullness a jiné formy meditace, tanec, hudba, umění ...atd. Každému z nás je bližší něco jiného a každý si potřebuje nalézt to, s čím nejvíc rezonuje - místo, činnost, nebo vztahy, do kterých se bude přirozeně rád vracet, protože v nich bude moci upřímně vyjadřovat sebe.

Léčivé vztahy není nutné hledat jen u odborníků. Ba naopak, je více než žádoucí, abychom se učili takové vztahy nacházet a rozvíjet v rámci svého bezprostředního okolí. Nicméně někdy nás může správná terapie nebo víkendový workshop posunout mnohem dál, rozšířit úhel pohledu, pomoci uvolnit bloky. Terapií je spousta, některé pracují více s tělem, jiné s psychikou, další třeba s energií nebo spiritualitou. Určitě neuškodí vyzkoušet jich několik. Při výběru důvěřujte své intuici, protože pouze tam, kde vnímáte skutečnou, niternou důvěru, může dojít k léčivým procesům.

Pár dalších úvah k otázce konceptu "duševních nemocí" a jak jim rozumět si můžete přečíst v článku o fungování lidské psychiky (níže). Berte ho ale trochu s rezervou. V principu je opravdu vše jednoduché a přímočaré, ovšem naše reálné životy jsou pochopitelně vždy složitým propletencem mnoha rovin, prožitků a stavů, které se vzájemně ovlivňují a zamotávají do sebe.

Přirozené způsoby fungování lidské psychiky

Žijeme-li v rozporu s tím, kdo skutečně jsme a jak se cítíme, nemůžeme dosáhnout duševního zdraví ani dlouhodobé spokojenosti. Pokud jsou naše zdroje (např. radosti, vnitřního klidu, životního smyslu ... a pod.) omezené nebo zcela zablokované, začne se do našeho života vkrádat deprese. Možná jsou důvodem vnější okolnosti, ale možná je to tak, že ani my sami neumíme naplňovat své vlastní potřeby. Možná jsme jim nikdy nepřikládali dostatečnou hodnotu. Možná, že jsme se naučili dlouhodobě odsouvat některé své pocity a přehlížet to, co je pro nás důležité. Něco zásadního nám proto v životě chybí a svět, který jsme spoluvytvořili se tak může snadno stát místem, ve kterém se nedá žít.

Když máme od sebe očekávání kým máme a kým nesmíme být, nebo když nás ovládá perfekcionismus, orientace na výkon, přehlížení vlastních limitů a skrývání skutečných pocitů - to vše se časem sčítá a stává se vražedným koktejlem. Potom se nám snadno může přihnat do života panická ataka, jako lavina tvořená neustále narůstajícím stresem a naším vlastním přesvědčením, že vždycky všechno musíme zvládnout. Pokud jsme uvěřili příběhům o tom, že naše hodnota odvisí od našeho výkonu, že nemáme právo být slabí a že nesmíme selhat, budeme k sobě o to víc přísní a bezohlední. Je jen otázkou času, kdy naše tělo už nebude schopné tu neustálou šikanu unést.

Možná se objeví svíravé pocity nejistoty a strachu. Ty často pramení z našich vlastních přesvědčení. Upozorňují nás na nesoulad mezi vnitřním a vnějším světem. Rodí se stále znovu z příběhů, kterým jsme uvěřili, ačkoliv ve skutečnosti jsou zavádějící nebo i zcela falešné a škodlivé. Z příběhů, které mohou říkat třeba to, že svět je nepřátelské místo, že člověk nesmí udělat chybu, nebo že si nezasloužíme lásku (a pod). Bohužel nikdy nemůžeme být dost dobří/připravení/silní ... a tak se náš život pomalu naplňuje úzkostí. 

Svou neschopnost být sami sobě vlídnými přáteli si kompenzujeme užíváním omamných látek a psychiatrické medikace. Některými se snažíme utišit minulá či současná zranění, jinými můžeme krátkodobě dosáhnout pocitu štěstí, síly, či jistoty. Pár skleničkami alkoholu (nebo neurolem) můžeme snadno spláchnout pocit, že náš život není šťastný a něco zásadního v něm chybí. Pěstujeme si a rozvíjíme své závislosti zatímco skutečná realita našich životů se nelepší. Pocity bezmoci, nedostatečnosti a neschopnosti se střídají se stavy opojení v pravidelných výkyvech. Upínáme se k lékům, k drogám, k jídlu, k práci, ke druhým lidem ... jen abychom nemuseli být sami se sebou.

Pokud jsme měli tu smůlu a nezažili jsme v životě moc lásky, bude strach vítězit se stále větší intenzitou. Naše psychické stavy se pak snadno mohou přehoupnout do neurózy (dnes se používá spíše koncept "poruchy osobnosti") a my získáme svou první diagnózu. Svou vnitřní tíseň už před druhými jen tak neschováme. K diagnózám se už snadno budou přidávat další nálepky, jak od odborníků, tak od obyčejných lidí, protože člověk je prostě "už trochu divnej". Ve skutečnosti se stává vlastně jen čím dál tím víc křehkým a zranitelným, nejistým a vystrašeným. Je zřejmé, že už si nedokáže sám pomoci a tak nakonec rád sahá po farmaceutické léčbě, která mu přinese alespoň krátkodobou úlevu.

Obnažený vůči světu, neschopný nalézt pevnou půdu pod nohama, stává se život bolestným a zraňujícím. Pokud se nám v životě sešly další těžká traumata, rodinná zátěž nebo nějaká forma zneužívání,  může být nejlepší se od světa prostě odpojit. Vytvořit si paralelní realitu ve vlastní hlavě. To už si člověk nevybírá, to se prostě stane - psychóza je takový nástroj, jak vyřešit neřešitelné, jak se vyrovnat s bezmocí, se světem, který nedává smysl a je nesnesitelně zraňující.

Ale ve skutečnosti žádný člověk netrpí žádnou duševní nemocí. Všichni jsme jen více nebo méně zranění a vystrašení. Měli jsme jen větší nebo menší štěstí na milující, nebo naopak poškozující vztahy. V jádru ale všichni potřebujeme jedno a to samé, když nás něco trápí. Potřebujeme být vyslyšeni, potřebujeme dostat prostor vyjádřit své pocity, potřebujeme ujištění a vědomí, že pro druhého člověka neztrácíme hodnotu, potřebujeme vnímat a prožívat lásku, něhu, péči, ... Pokud tyto zásadně důležité věci od světa (a od svých blízkých) nedostáváme, je nejvyšší čas začít tomu věnovat pozornost. Začít si všímat, jaký pro sebe vytváříme životní prostor - ve svém okolí i uvnitř sebe.