Narodil jsem se v roce 1980, takže jsem zažil ještě 9 let komunismu a potom úžasná 90. léta a celý ten magický přerod do zcela nové doby. Poznal jsem tedy jak život v kolektivní chudobě a jednoduché prostotě socialismu, tak i jeho opačnou polaritu překotného shonu a hemžení za svobodou, individuálními úspěchy a nekonečnem možností, které přinášela nová doba. Tato zkušenost jako by byla předznamenáním dalších životních etap,  protože jsem i později často poznával svět a lidské bytí v různých, někdy i neobvyklých polaritách. Od 12 let mě můj děda začal seznamovat s dílem Karla Čapka a předával mi tradici prvorepublikového myšlení a morálních hodnot. Tím ve mě rozdmýchal vášeň pro literaturu, filosofii, kulturu, sociální vědy ... a já se ještě v raném dospívání rozhodl, že svůj život zasvětím pravdě, svobodě a všem těm úžasným ideálům, které sice nepřinesou vždy chleba na stůl, ale zaručeně se postarají o nevšední zážitky.

Foto: Povaleč (díky Anna Šolcová Photography)

V poznávání světa byly v určitém směru důležité i školy a vzdělání, které jsem absolvoval, ale to, co mě formovalo ještě víc, byly všechny mé osobní "výpravy za člověkem", vůči kterým jsem byl vždy otevřen a aktivně je vyhledával. Už během dospívání jsem měl možnost strávit jeden školní rok na výměnném pobytu v USA a díky tomu poznat velmi odlišný způsob života a vůbec samotnou možnost, že život se dá vnímat a žít i úplně jinak, než bylo běžné doma. Cestování po světě a poznávání odlišných kultur mě natolik uchvátilo, že jsem později prožil v zahraničí dohromady více než sedm let. Poznal jsem tak odlišnosti nejen ve způsobech bytí, ale také v pracovní oblasti - od roku 2003 již specificky v  oboru psychosociálních služeb, když jsem nastoupil jako sanitář v psychiatrické léčebně, příčemž tato, tenkrát ještě studentská brigáda, se ukázala být prekurzorem toho, kam bude směřovat můj další profesní rozvoj.

Vždycky jsem chtěl ale poznat víc než jen svůj obor a své místo, obyčejný život mi nebyl dost. Proto jsem se vypravil, mimo jiné, do vzdálených koutů Mongolska, Indie a dalších zemí, abych poznal autentické a původní kultury, které byly jen minimálně zasažené moderní civilizací. Předtím jsem se pár let toulal po Evropě - bez peněz, jako dharmový tulák, pro kterého život sám je důležitější než bohatství nebo kariéra. Byly to krásné časy velké svobody a také poznávání světa z nevšední perspektivy.

Po nějaké době jsem se toulání nasytil a odjel do Velké Británie, abych si vydělal peníze na větší a dobrodružnější výpravy. Kromě výdělku mi tato zkušenost dala mimo jiné také možnost na vlastní kůži zažít, jaké to je, když se absolutně nedůležitý člověk z východu snaží prosadit v zemi, kde je jen levnou pracovní silou - imigrantem a pro mnoho lidí druhořadým občanem. Někdy to byl doslova očistec, ale prošel jsem jím a po čase se dostal i k velmi zajímavé práci na chráněném bydlení. Také jsem díky tomu vydělal dostatek peněz, abych mohl cestovat do zemí, kde jsem byl naopak zase boháč, který má výsostné postavení a může si koupit téměř cokoliv a kohokoliv - ale kvůli tomu jsem tam samozřejmě nejezdil.

Foto: Výprava po Mongolsku

Jezdil jsem především poznávat člověka a jeho kulturu v různých podobách, pokaždé jinak krásných. A pozorovat, co znamená lidství a co to je 'žít lidský život' v úplně jiné zemi, třeba o několik tisíc kilometrů dál. Mít čas jen sedět a klidně hodiny pozorovat okolní ruch a povídat si s místními. Zažít a prochodit město nebo krajinu a zůstat na pár měsíců mimo turistické zóny, v okrajových oblastech a zapadlých koutech. Mnohá turisticky známá místa jsem minul bez povšimnutí, protože mě zajímala především žitá kultura a lidé, kteří ji utvářejí, nikoliv atrakce přizpůsobené turistickému konzumu.

Díky tomu jsem mohl poznat, že každý národ má jakoby svůj vlastní rytmus, svůj unikátní modus bytí, který je propojený s jazykem, jímž hovoří. Je vskutku fascinující, kolika různými způsoby je možné být člověkem. Pokaždé trochu jinak, ale přitom také tak podobně jeden druhému. Lidství je tolik pestrobarevné a přitom má v sobě něco výsostně univerzálního - s každým člověkem, kterého jsem více poznával, jsem totiž vždy objevoval i dosud neznámý kus sebe sama. Dnes díky tomu vím, že každý člověk, bez ohledu na rasu nebo postavení, je můj příbuzný.

. . .

Protože jsem chtěl vyzkoušet opravdu všechny taje bytí, rozhodl jsem se podívat i do vzdálených koutů své vlastní mysli - do stavů změněného vědomí. Vyzkoušel jsem různé psychoaktivní látky a to mě paradoxně přivedlo k tomu, většinu z nich ze svého života vynechat. Uvědomění, že se nechci intoxikovat něčím, co člověka otupuje, nebo co vytváří falešné iluze mne dovedlo i k vyhýbání se alkoholu, který mi dnes připadá jako jedna z nejhorších neřestí našeho světa. Nepiji ho už skoro čtvrt století, místo toho rád pracuji s látkami, které naopak vědomí rozšiřují, přičemž zejména psilocybin považuji za jeden z největších darů přírody člověku. Schopnost kouzelných houbiček propojit člověka s přirozenou jednotou všeho bytí je pro mě tak fascinující a obohacující, že jsem se v průběhu času stal průvodcem lidem, kteří chtějí touto zkušeností projít. Dokonce jsem toho názoru, že každý, kdo se rozhodne pracovat s lidmi v psychologické rovině, případně v jakékoliv jiné roli, ve které přímo ovlivňuje a zasahuje do životů druhých, by se měl podívat upřímně na to, kým skutečně je on sám, skrze prožitek takzvané smrti ega, jež je možná tou nejzásadnější součástí psychedelické zkušenosti. 

. . .

Své větší a exotičtější výpravy za pestrostí světa jsem vždy rád prokládal i menšími exkurzemi do dalších oblastí lidského vědění. Velmi mne obohatilo například aikido, studium přírodní a celostní medicíny, spiritualita, mindfulness, permakultura, umění ... Všechny humanitní vědy vždy byly a dodnes jsou v centru mého zájmu a stejně tak to platí pro přírodu, les, biologii a ekologii. Kromě toho rád aktivně tvořím, pracuji se dřevem nebo s kůží, což je skutečně perfektní meditace. Jenom na to teď nějak není čas, teď jsem svým časem primárně zavázán péčí o rodinu, která se přirozeně stala mým naplněním a zároveň fascinací. Je pro mne velkou školou, ale také zdrojem radosti a životního smyslu. A když na nás přijde touha po dobrodružství, tak vezmeme hamaky a jdeme přenocovat do divoké přírody, nebo se vydáme třeba na koncert Patti Smith, zažít znovuzrození v její hudbě. 

Foto: Na cestách s rodinou.

Když jsem se po letech v zahraničí vracel natrvalo do Čech s touhou usadit se a založit rodinu, ukazovalo se, jak moc mne mé prožitky zformovaly a změnily. Nepít alkohol, nejíst maso, nemít televizi a uvažovat v globálním kontextu, se ne vždy dařilo skloubit s realitou života běžných spoluobčanů. Do těchto stereotypů jsem se už ale nemohl vrátit, spíše mne překvapovalo, jak urputně si je lidé hájí i v situacích, kdy jimi sami sebe poškozují, nebo dokonce jsou kvůli nim nemocní. Od té doby ještě více než dříve oceňuji každého, kdo dokáže vystoupit ze stereotypů a vnímá důležitost autenticity, sebeurčení, ale také seberozvoje a globální zodpovědnosti. Velmi si vážím každého člověka, který má odvahu překročit hranice konformity a odklonit se od konzumního způsobu života směrem k důležitějším cílům a hodnotám.

Mé postoje se bohužel až příliš často neslučovaly ani se způsoby fungování běžných psychiatrických a psychologických služeb, protože tam, kde má především vládnout otevřenost a empatie, se ve skutečnosti často formuje spíše institucionalizovaný a odborně kamuflovaný strach z cizího a odlišného. Všechno, co není "normální" - tedy běžné a obvyklé, bývá podrobeno zdrcující analýze a patologizaci. Spousta zbytečného posuzování, hodnocení, nálepkování a manipulace, která v důsledku vůbec ničemu nepomáhá. Spousta nepochopení a absurdního ignorování základní lidské přirozenosti. Spousta nadřazenosti a kolektivních dogmat. 

Mé osobní poznání a má životní zkušenost stála často v přímém rozporu s konstrukty profesionálního světa okolo. Intenzivně jsem vnímal, že člověk v duševní krizi potřebuje něco úplně jiného, než být patologizován a zavřen za mříže, že potřebuje své pocity a stavy otevřeně vyjadřovat a prožívat, přijmout je a zpracovat, nikoliv se je snažit umlčet a být za ně "odborně souzen" a medikován. Viděl jsem, a na vlastní kůži mnohokrát zažil, že z psychologie se stal především nástroj manipulace. V takovém prostředí pro mě už nebylo místo a tak jsem se vydal vlastní cestou soukromé psychoterapeutické praxe.

Zde je potřeba upřesnit, že si velmi vážím náročné práce všech lidí pracujících v pomáhajícíh profesích, kteří dělají svoji práci upřímně a s láskou. Jsem přesvědčen, že takových lidí je i v psychosociální oblasti většina. Zároveň ale nemohu nevidět, jak fatálně je plýtváno jejich intelektem a potenciálem na udržování neefektivního molochu psychiatrické péče - jak jsou vzděláváni a trénováni k takovému způsobu práce, který je pro ně samotné vyčerpávající, a který jejich pacienty a klienty často vede k chronickým a neutěšeným stavům. Jak se snaží hasit požáry, které se už často nedají uhasit a měly se řešit mnohem dříve, jinde a jinak. Jediný, kdo v tomto systému vítězí, jsou farmaceutické korporáty a ega některých "odborníků".

I přesto musím doplnit, že vnímám všechny psychologické přístupy jako přínosné. Každý z nich si všímá trochu jiné oblasti psychiky a každý se rozvíjí do určitého spektra lidství. My lidé a naše bytí jsme prostě tolik komplexní a mnohovrstevní, že jednou teorií nás ani nelze popsat. Sám jsem se inspiroval ve více různých přístupech a ani u těch zbývajících nechci nijak zpochybňovat jejich platnost nebo hloubku. Jen si myslím, že pro přímou práci s lidmi jsou všechny přinejmenším značně limitující a v některých případech dokonce i zcela nevhodné. To, co skutečně léčí a co všichni v tomto ohledu potřebujeme, je setkávat se v rovině lidství, ne odbornosti.

Proto jsem velmi vděčný, že jsem mohl projít výcvikem v Otevřeném dialogu pod vedením Marka Stevena Hopfenbecka, který je jeho předním světovým odborníkem a který mne naprosto zásadním způsobem inspiroval. Díky tomu jsem získal také oporu a zázemí etablované psychiatrické avantgardy a propojil se s dalšími profesionály, kteří, podobně jako já, nechtějí přijmout  rigiditu odborné většiny. Tím se má osobní cesta za poznáním člověka mohla opět provázat s odborným a akademickým světem péče o duševní zdraví. Jsem přesvědčen, že narativní a dialogické způsoby práce jsou tím nejlidštějším a nejupřímnějším hlasem v celé aplikované psychologii. Tím mohou pomalu posouvat celé paradigma a já jsem šťastný, že se objevuje čím dál více profesionálů, kteří si, i skrze jiné přístupy, nacházejí cestu k dialogickému způsobu práce.

Foto: S Markem Hopfenbeckem v Brně.

Můj osobní přístup k terapii je založen na živé a autentické inspiraci, poznané na vlastní kůži. Propojuje v sobě poznání různých kultur, různých způsobů bytí a také několik vědních oborů. Vycházím tedy ze syntézy více úhlů pohledu - z akademického vzdělání, ale i hluboké sebezkušenosti. Jako obrovský bonus vnímám také skutečnost, že jsem svoji profesní dráhu začínal jako sanitář a tak jsem mohl přímo v samém začátku poznat reálnou a obnaženě lidskou podobu světa psychiatrických pacientů, aniž bych byl předem formován odbornými interpretacemi. Do prostředí psychiatrické péče jsem vstupoval jako student sociologie, s osobní zálibou v kulturní antropologii a vlastně ve všech humanitních vědách, ale přímá práce s lidmi mne brzy uchvátila a dávala mi mnohem větší smysl, než práce s teoriemi nebo s daty.

V průběhu času jsem pak procházel různými profesemi a pracoval postupně s mnoha cílovými skupinami: s mladými lidmi se závislostí, s lidmi v psychóze, s oběťmi domácího násilí, se starými lidmi, s minoritními skupinami ... jako sanitář, sociální pracovník, sociální terapeut, lektor, arteterapeut a posledních 10 let již také jako psychoterapeut. Doplňující vzdělání mi sloužilo jako nástroj, jak ještě více prohloubit možnosti své práce. Průběžně jsem vystudoval tři vysokoškolské obory: Sociologii, Sociální politiku (FSV UK), a Sociální práci se zaměřením na psychoterapii (PVŠPS); dva psychoterapeutické výcviky: Hlubinně dynamický výcvik (SUR) a výcvik v Otevřeném dialogu (NARATIV); k tomu bezpočet kratších workshopů a kurzů - vždy budu rád poznávat a učit se něco nového.