Tělo je klíčem ke zdravé mysli, mimo jiné proto, že nám vždy spolehlivě ukazuje, jak se věci mají. Naprostá většina tělesných nemocí je nějakým způsobem propojena s tím, jak přemýšlíme a jak žijeme. Skrze práci s myslí můžeme obrovsky ovlivnit to, jak se budeme ve svém těle cítit, ale funguje to i naopak - skrze práci s tělem můžeme rovněž léčit a transformovat svou psychiku. Tělo a mysl jsou prostě propojené a jejich vzájemná součinnost přináší mnohem hlubší a efektivnější možnosti, než když k nim přistupujeme odděleně.
Tělo hovoří svou vlastní řečí.
Pro velkou část nemocí těla platí stejné principy jako pro nemoci duše. Ve většině případů tělo prostě jen sděluje, že dostává příliš málo toho, co potřebuje a příliš mnoho něčeho, co mu škodí. Celostní medicína už dávno ví, že strava je naším klíčovým lékem - a stejně tak může být i hlavním jedem. Z většiny nemocí se můžeme vyléčit čistě jen prostřednictvím zdravé výživy a životosprávy. U infekčních a dědičných chorob můžeme tímto způsobem přinejmenším zlepšit průběh a prognózu. Ale kromě toho všeho, můžeme takto také výrazně ovlivnit naši psychickou pohodu, protože přímo souvisí se zdravým fungováním všech orgánů, zejména pak se stavem našeho střevního mikrobiomu.
Mezi duševním a tělesným zdravím existuje jednoznačná a přímá souvislost. Jedno a druhé se ovlivňují vzájemně. To, jak se cítíme fyzicky i psychicky, je odrazem toho, jak ke svému tělu přistupujeme v materiální i prožitkové rovině, přičemž obě roviny se v mnoha bodech prolínají. Díky tomu můžeme prostřednictvím těla také získávat perfektní zpětnou vazbu o situacích, o vztazích i o nás samotných. Pokud ovšem umíme svému tělu naslouchat. Některé tělesné a emoční stavy vlastně jen potřebují být vyslyšeny a poté samy odezní. Některé potřebují být nějakým způsobem vyjádřeny a odžity. A jiné zase potřebují být odblokovány a léčeny, aby mohlo dojít k uzdravení, k transformaci a osobnímu růstu.
Poté, co své tělo poznáme a vytvoříme si s ním přátelský vztah, může se stát naším parťákem pro realizaci jakýchkoliv změn, souvisejících s psychickým zdravím a pohodou. Někdy to může znamenat jen naučit se správně dýchat, jindy může být žádoucí integrovat do života relaxační aktivity anebo možnosti, jak vybít napětí, ale můžeme dokonce i přenaučit své tělo, jak má v určitých situacích reagovat - např. nespouštět stresovou reakci tam, kde to není adekvátní.
Jak s tím můžeme pracovat?
Pro západního člověka může být těžké už jen naučit se svému tělu naslouchat. Jsme tolik uvězněni ve své hlavě a v myšlenkách, že tělo se pro nás často zdá být spíše jen dopravním prostředkem pro mozek. A přitom dát svému tělu a jeho pocitům vědomou pozornost je už samo o sobě léčivé.
Tělo nám dává vždycky najevo, když je něco v nepořádku a není nutné čekat na nějaké velké nemoci. Stačí se čas od času zastavit a vědomě vnímat, jak se ve svém těle cítíme. Tělo nám totiž vysílá informace o situaci často mnohem dříve, než si je uvědomíme v hlavě. Sevření břicha, přidušené dýchání, zaťaté čelisti, hrbení ramen, ... atd. Je mnoho způsobů, jak tělo signalizuje vnitřní nepohodu. Často si ani nevšineme, že se naše tělo začíná svírat úzkostí, ale když se naučíme tyto signály vnímat a pracovat s nimi, můžeme předejít jejich další eskalaci a v dlouhodobějším horizontu se naučit žít tak, abychom se mohli po většinu času cítit dobře.
Často pro nás bývá velkou výzvou naučit se přijmout takové stavy, které na sobě nemáme moc rádi - např. svůj smutek, své bolesti, své nedokonalosti, svá selhání, nebo své strachy. Mnoho přístupů hovoří o nutnosti milovat sebe a své tělo, ale to je trochu zavádějící. Nemusíme se nutit všechny tyto věci milovat, ale můžeme se naučit je respektovat. Můžeme se naučit neutíkat, přijmout a být se vším tím, co nám naše tělo sděluje. A poté vytvořit způsob, jak žít se všemi svými aspekty ve vnitřní integritě, sebeúctě a respektu.
Existuje mnoho, více i méně známých postupů pro práci s tělem a je jen na nás, abychom si našli takový, který nám bude vyhovovat. Můžeme začít třeba od těch nejobyčejnějších věcí, jako je všímat si toho, co jíme a jestli nám to opravdu dělá dobře. Můžeme se také naučit správněji dýchat. Ale zrovna tak je možné, přes práci s pohybem, s hlasem, či s dechem, dostat se až k hluboce zasunutým traumatům a umožnit tak jejich vyjádření a léčbu. Tělo v sobě nese paměť všech emocionálních zranění, která jsme v životě utrpěli a skrze propojení práce těla a mysli je můžeme také zahojit.
Ve východních naukách se často objevuje jeden koncept, podle kterého je naše osobnost a naše bytí ve světě ukotveno ve třech různých oblastech těla - nejenom v hlavě. Hlava je pouze jedna z nich, ty další dvě jsou srdce a břicho. Můžete si o tom přečíst v následujícím článku.
Tři roviny vnímání, prožívání a rozhodování
Rovina hlavy, respektive logicko racionálního způsobu uvažování a rozhodování, stojí v naší společnosti na prvním místě. Přineslo nám to spoustu výhod, zejména v oblasti materiálního blahobytu a bezpečí, nicméně se zdá, že v tom našem dokonale vypočítaném světě jsou lidé stále méně šťastni. Jakoby tomu něco chybělo, jakoby nás naše přebujelá racionalita stále více dusila. Nestačí nám prostě jen tak být, je potřeba být lépe a správněji a efektivněji, mít věci promyšlené a dělat ta správná rozhodnutí. Ale co když se nedá určit lepší nebo horší možnost? Život je plný nejistoty a nečekaných zvratů. Jak máme vědět, co dělat, jak se rozhodovat, čemu věřit? O co se máme v životě opřít?
A proč musíme být pořád tolik v hlavě?
Podle východních učení je to ve skutečnosti tak, že moudrost a spokojený život nespočívají v rozumnosti nebo chytrosti, nedají se vymyslet ani vypočítat. Spočívají spíše ve schopnosti dosáhnout rovnováhy mezi rozumem, pocity a instinkty, protože všechny tři jsou pro nás stejně důležité. Je to vlastně způsob, kterým nás východní nauka učí, jak žít v souladu a vnitřní integritě.
Žít v integritě totiž znamená zahrnout celou komplexitu našeho prožívání a umět ji propojit do vyváženého celku. Východní moudrost proto nepracuje jen s myšlením - tedy hlavou, pracuje rovněž s rovinou srdce - ta souvisí zejména s emočním prožíváním a s tím, jak se vztahujeme k sobě, ke druhým lidem a ke světu jako takovému, a rovinou břicha - ke které náleží především instinkty a naše zažitá zkušenost. Spokojený život spočívá v umění propojit do sebe všechny tři roviny - být v souladu s tím, kdo opravdu jsme a co opravdu cítíme. Je o umění naslouchat a spolupracovat se sebou a s okolím v celistvosti a v respektu ke všem silám, které společně utváří náš životní prostor.
V situaci, kdy se člověk nemůže v nějaké věci rozhodnout nebo jí porozumět, může se zeptat se svého srdce, co si o tom myslí ono (respektive: Jak se v tom cítí?). A nebo také svého břicha, jaký je jeho instinktivní postoj(?). Umění naslouchat svému srdci a svému břichu je způsobem, jak dosáhnout vnitřního (a posléze i vnějšího) souladu. Je k tomu potřeba někdy umlčet hlavu a záměrně vnímat i tělo. Naslouchat tomu, co nám říká naše srdce a naše břicho - tedy jak se v dané situaci cítíme a jaký je náš instinktivní postoj. Když se nám podaří dělat taková rozhodnutí a žít tak, abychom se mohli ve všech třech rovinách cítit dobře, potom půjdeme cestou vnitřní rovnováhy a žité moudrosti.
P.S.: Věděli jste, že srdce má odhadem nějakých 40 tisíc neuronů, schopných nést dlouhodobou paměť? Nebo že náš střevní mikrobiom obrovsky ovlivňuje to, jak se budeme v životě cítit? Pomalu se stává skutečností, že prastarou teorii o moudrosti srdce, břicha a hlavy nám doplňuje svými výzkumy i současná věda.