Tělo

Tělo je klíčem ke zdravé mysli, protože nám vždy spolehlivě ukazuje, jak se věci mají. Naprostá většina tělesných nemocí je nějakým způsobem propojena s tím, jak přemýšlíme a jak žijeme - se stresem v našem životě, s našimi strachy, se sebepodceňováním, s traumatickými zkušenostmi ...atp. Naše způsoby přemýšlení se dokonce přímo promítají a vepisují do stavby našeho těla. Skrze práci s myslí můžeme obrovsky ovlivnit to, jak se budeme ve svém těle cítit, ale funguje to i naopak - skrze práci s tělem můžeme rovněž transformovat svou psychiku. Tělo a mysl jsou prostě propojené a jejich vzájemná součinnost přináší mnohem hlubší a efektivnější možnosti, než když k nim přistupujeme odděleně.

Více si můžete přečíst tady:

Tělo hovoří svou vlastní řečí.

Pro velkou část nemocí těla platí stejné principy, jako pro "nemoci duše". Když pomineme různé druhy infekcí a dědičné dispozice, zůstanou nám opět jen "nemoci" jakožto zprávy těla, které jejich prostřednictvím říká, že mu dáváme příliš málo toho, co potřebuje a příliš mnoho toho, co mu škodí. Celostní medicína už dávno ví, že naše strava je tím klíčovým lékem - a stejně tak může být i hlavním jedem. Z většiny nemocí se můžeme vyléčit čistě jen prostřednictvím zdravé výživy a životosprávy. Dokonce i u zmiňovaných infekčních a dědičných chorob můžeme tímto způsobem obrovsky zlepšit jejich průběh a prognózu. Kromě toho tak můžeme ale také výrazně ovlivnit naši psychickou pohodu, která přímo souvisí se zdravým fungováním všech orgánů, zejména pak se stavem našeho střevního mikrobiomu.

Existuje tedy jednoznačná a přímá souvislost mezi duševním a tělesným zdravím. Jedno a druhé se ovlivňují vzájemně. To, jak se cítíme fyzicky i psychicky, je odrazem toho, jak ke svému tělu přistupujeme v materiální i prožitkové rovině. Prostřednictvím těla můžeme získávat perfektní zpětnou vazbu o situacích, o vztazích a o nás samotných. Pokud ovšem umíme svému tělu naslouchat.

 Poté, co své tělo poznáme a vytvoříme si s ním přátelský vztah, může se také stát naším parťákem pro realizaci jakýchkoliv změn, souvisejících s duševním zdravím a pohodou. Někdy to může znamenat jen naučit se správně dýchat. Jindy může být žádoucí integrovat do života relaxační aktivity anebo možnosti, jak vybít napětí. Ale můžeme dokonce i přenaučit své tělo, jak má v určitých situacích reagovat - např. nespouštět stresovou reakci tam, kde to není adekvátní.

Některé tělesné a emoční stavy vlastně jen potřebují být vyslyšeny a poté samy odezní. Některé potřebují být nějakým způsobem vyjádřeny a odžity. A jiné zase potřebují být odblokovány a léčeny, aby mohlo dojít k uzdravení, k transformaci a osobnímu růstu.

A také tady:

Jak s tím můžeme pracovat?

Pro západního člověka může být těžké už jen naučit se svému tělu naslouchat. Jsme tolik uvězněni ve své hlavě a v myšlenkách, že tělo se pro nás často zdá být spíše jen dopravním prostředkem pro mozek. A přitom dát svému tělu a jeho pocitům vědomou pozornost je už samo o sobě léčivé. 

Tělo nám dává vždycky najevo, když je něco v nepořádku a není nutné čekat na nějaké velké nemoci. Stačí se čas od času zastavit a vědomě vnímat, jak se ve svém těle cítíme. Tělo nám totiž vysílá informace o situaci často mnohem dříve, než si je uvědomíme v hlavě. Sevření břicha, přidušené dýchání, zaťaté čelisti, hrbení ramen, ...atd. To všechno jsou projevy, které signalizují nějakou vnitřní nepohodu. Často jsou pozorovatelné dlouho předtím, než nás přepadnou vědomé pocity úzkosti, strachu nebo zlosti. Když se naučíme tyto signály vnímat a pracovat s nimi, můžeme předejít jejich postupné eskalaci a v dlouhodobějším horizontu se naučit žít tak, abychom se mohli po většinu času cítit dobře. 

Často pro nás bývá velkou výzvou naučit se přijmout takové stavy, které na sobě nemáme moc rádi - např. svůj smutek, své bolesti, své nedokonalosti, svá selhání, nebo své strachy. Mnoho přístupů hovoří o nutnosti milovat sebe a své tělo, ale to je trochu zavádějící. Nemusíme se nutit všechny tyto věci milovat, ale můžeme se naučit je respektovat. Můžeme se naučit neutíkat, přijmout a být se vším tím, co nám naše tělo sděluje. A poté vytvořit způsob, jak žít se všemi svými aspekty ve vnitřní integritě, sebeúctě a respektu.

Existuje mnoho více i méně známých postupů pro práci s tělem a je jen na nás, abychom si našli takový, který nám bude vyhovovat. Můžeme začít třeba od těch nejobyčejnějších věcí, jako je všímat si toho, co jíme a jestli nám to opravdu dělá dobře. Nebo se naučit správněji dýchat. Ale můžeme se také, přes práci s pohybem, s hlasem, či s dechem, dostat až k hluboce zasunutým traumatům a umožnit tak jejich vyjádření a léčbu. Tělo v sobě nese paměť všech emocionálních zranění, která jsme v životě utrpěli a skrze propojení práce těla a hlavy je můžeme také zahojit. 

Ve východních naukách se často objevuje jeden koncept, podle kterého je naše osobnost, naše prožívání světa a rozhodování se, ukotveno ve třech různých oblastech těla. Hlava je pouze jedna z nich. Ty další dvě jsou srdce a břicho. Můžete si o nich přečíst v následujícím článku.

Tři roviny vnímání, prožívání a rozhodování

Rovina hlavy, respektive logicko racionálního způsobu uvažování a rozhodování, je v naší společnosti na prvním místě. Přineslo nám to spoustu výhod, zejména v oblasti materiálního blahobytu a bezpečí, nicméně se zdá, že v tom našem dokonale vypočítaném světě jsou lidé stále méně šťastni. Jakoby tomu něco chybělo. Jakoby nás naše přebujelá racionalita stále více dusila. Nám nestačí prostě jen tak být, je potřeba být lépe a správněji a efektivněji, mít věci promyšlené a dělat ta správná rozhodnutí. Ale co když se nedá určit lepší nebo horší možnost? Život je plný nejistoty a nečekaných zvratů. Jak máme vědět, co dělat, jak se rozhodovat, čemu věřit? O co se máme v životě opřít?

A proč musíme být pořád tolik v hlavě?

Podle východních učení je to ve skutečnosti tak, že moudrost a spokojený život nespočívají v rozumnosti nebo chytrosti. Spočívají ve schopnosti dosáhnout rovnováhy mezi rozumem, city a instinkty, protože všechny tři jsou stejně důležité. Je to nauka o tom, jak žít v souladu a vnitřní integritě.

Žít v integritě ovšem znamená zahrnout celou komplexitu našeho prožívání a umět ji propojit do vyváženého celku. Východní moudrost proto nepracuje jen s myšlením - tedy hlavou, pracuje rovněž s rovinou srdce - ta souvisí zejména s emočním prožíváním a s tím, jak se vztahujeme k sobě, ke druhým lidem a ke světu jako takovému, a rovinou břicha - ke které náleží především instinkty a naše zažitá zkušenost. Spokojený život spočívá v umění propojit do sebe všechny tři roviny. Být v souladu s tím, kdo opravdu jsme a co opravdu cítíme. Je o umění naslouchat a spolupracovat se sebou a s okolím v celistvosti a v respektu ke všem silám, které společně utváří náš životní prostor.

V situaci, kdy se člověk nemůže v nějaké věci rozhodnout nebo jí porozumět, má smysl zeptat se svého srdce, co si o tom myslí (respektive: Jak se v tom cítí?). A nebo svého břicha, jaký je jeho instinktivní postoj. Když se nám podaří dělat taková rozhodnutí a žít tak, abychom se mohli ve všech třech rovinách cítit dobře, potom půjdeme cestou vnitřní rovnováhy. Umění naslouchat svému srdci a svému břichu je způsobem, jak dosáhnout vnitřního (a posléze i vnějšího) souladu.

P.S.:  Věděli jste, že srdce má odhadem nějakých 40 tisíc neuronů, které mají schopnost dlouhodobé paměti? Nebo že náš střevní mikrobiom obrovsky ovlivňuje to, jak se budeme v životě cítit? Pomalu se stává skutečností, že prastarou teorii o moudrosti srdce, břicha a hlavy nám potvrzuje i současná věda.