Vztahy
Člověk je sociální tvor. To také znamená, že k dlouhodobému a stabilnímu pocitu životní spokojenosti potřebujeme mít zdravé vztahy. Naše rané zkušenosti ve vztazích s nejbližšími osobami vytváří základ pro naše budoucí vztahy s druhými, ale zároveň určují i to, jak se budeme vztahovat sami k sobě a ke světu jako takovému. Narušené a zraňující vztahy jsou tou hlavní příčinou psychických a sociálních problémů lidského světa. Pro nejzávažnější oběti destruktivních vztahů buduje naše společnost taková zařízení, jako jsou věznice, převýchovné ústavy, nebo psychiatrické nemocnice. Ovšem tyto instituce bohužel zosobňují spíše protiklad toho, co zraněná duše skutečně potřebuje ke svému uzdravení.
Pokračovat ve čtení můžete tady:
Vztahy v našich životech
Odborné výzkumy nám ukázaly, že neexistuje žádný univerzální způsob, jak být v životě šťastní. Každý člověk je unikátní a každý si musí najít svou osobní cestu k seberealizaci. Je však jeden ukazatel, který v dlouhodobých výzkumech jako jediný vykazuje přímou korelaci se stabilním pocitem životní spokojenosti - a tím je kvalita našich mezilidských vztahů. Čím bližší nám druzí lidé jsou, tím více nás vztahy s nimi ovlivňují. Naše nejbližší rodina se tak může stát zdrojem našeho největšího štěstí v životě, ale i naopak - špatné vztahy s těmi nejbližšími mohou vytvořit z našeho života opravdové peklo.
Jsou to zejména vztahy, ve kterých vyrůstáme, jež nás ovlivňují na celý zbytek života. To, jak s námi v dětství jednají a hovoří naši nejbližší, se přirozeně stává vnitřním hlasem našich osobních myšlenek, které pak v průběhu života rozvíjíme a částečně proměňujeme, abychom je později předávali zase dalším generacím. Pokud přijmeme vážně svůj závazek vůči našim potomkům a světu, který jim předáváme, je zřejmé, že tím bereme na sebe také závazek nejen osobního, ale i partnersky vztahového rozvoje.
V každé rodině se předávají specifické způsoby, jak se vztahovat k sobě a k druhým. Všichni vyrůstáme v unikátním mikrosvětě, který je spojením vztahů všech jedinečných osobností, jež sdílí náš domov. Tento svět se nám většinou zdá samozřejmý a přirozený a přijímáme ho včetně rodinných traumat, tabu a vůbec toho všeho, o čem se nemluví. Jak rosteme, formuje nás stále více i setkávání ve vrstevnických skupinách, kde máme možnost poznávat unikátní mikrosvěty druhých. Takto se dotváří náš vztah k sobě, ke druhým lidem a ke světu. V souladu s tím se v nás také vytváří hodnotově emoční nastavení vůči tomu, co je důležité a správné, a co nikoliv.
S tímto nastavením, s tímto osobním mikrosvětem, poté vstupujeme do partnerského vztahu, abychom vytvořili společně novou rodinnou jednotku. A i když se snažíme přinášet jen to nejlepší, přesto se do vztahu promítají také odlišnosti a osobní traumata obou partnerů. Rozdílnosti se v průběhu času mohou zesilovat a ne vždy se podaří se vznikající dynamikou pracovat konstruktivně. Často se pak uchylujeme ke zjevné či skryté manipulaci, ve snaze překlenout rozkol. Chytáme se různých doporučení a strategií, které ale nevyhnutelně selhávají, protože každý vztah je vždy unikátní kombinací jedinečných osobností - a proto se musí pokaždé vytvářet autentickým a jedinečným způsobem.
A také tady:
Vztah jako dialog
Jednou z nejdůležitějších inspirací pro mou práci i pro tyto stránky je psychoterapeutický přístup Otevřeného dialogu (Open dialog), který integruje otevřenost k mnohavrstevné realitě našich životů a vztahů. Neurčuje správnost, neinterpretuje, místo toho klade důraz na bezpečný prostor - protože dialog, respektive sdílení v rovině důvěry, vzájemného respektu a rovnoprávnosti je základním nástrojem léčení a růstu. To mimo jiné znamená, že přímo naše osobní vztahy mohou být (nebo dokonce mají být) právě takovým prostorem pro léčení a růst.
Partnerský vztah v žádném případě nemá být soubojem o prosazení jednoho či druhého mikrosvěta, jedné či druhé pravdy. Má být prostorem pro komunikaci, dialog, tanec ... Funkční vztah se nevytváří dodržováním nějaké univerzální strategie. Vždy ho vytváří vzájemnost a také ochota učit se a růst. Opravdový, pravdivý vztah není stavem, je pohybem - vzájemným recipročním procesem, který se neustále vyvíjí kupředu. (A to platí nejen pro vztahy partnerské.)
Všechno živé je v neustálém pohybu, nikdy nekončícím procesu přerodu a vývoje. Nic nezůstává stejné, vše se vzájemně ovlivňuje, prolíná a proměňuje. Pokud si do světa promítáme svá rigidní očekávání toho, jaký má být, jací mají být druzí lidé a jací máme být my sami - budeme stále znovu narážet. Chceme-li žít ve skutečném světě a skutečných vztazích, a nikoliv jen v jejich iluzi, musíme být připraveni přijmout jejich nejistou a dynamickou povahu. K tomu budeme potřebovat určitou míru odvahy, ale především: musíme mít primárně vyřešený vztah k sobě. Být sám sobě parťákem/parťačkou je základem pro kvalitu všech dalších vztahů v životě.
Až příliš mnoho lidí je sama sobě svým úhlavním kritikem. Až příliš často nám náš "vnitřní fašista" nařizuje co má a co nemá dostatečnou hodnotu a ubíjí tak svobodu a život v nás i v druhých. A až příliš často se za našimi přesvědčeními skrývá strach. Potom neexistuje dialog, ale pouze monology.
Ve skutečnosti všechno to, co působí uvnitř nás, působí také navenek, takže naše problematické vnitřní obsahy se stávají podkladem pro vztahové krize. Tyto procesy jsou však zároveň velkou příležitostí! Tyto krize pro nás totiž mohou být tím nejlepším zrcadlem a tou nejvýznamnější inspirací, návodem, mapou. Ovšem pouze pokud jsme připraveni zjevovanou pravdu nejen vidět, ale také si klást ty správné otázky a otevřít se vzájemnému dialogu.
V našich životech a vztazích nás až příliš často ovlivňuje to, čemu věříme. Naše subjektivně prožívaná každodennost je postavená na příbězích, z nichž mnohé jsou skryté a my často ani nevíme, že existují. Někdy mohou být i destruktivní a poškozovat náš život, vztahy a naše blízké. Jak takové dominantní příběhy fungují si můžete přečíst v následujícím článku.
Dominantní příběhy v našich životech
Mezi běžně známé dominantní příběhy patří například přesvědčení, že muži nebrečí, nebo že žena se má postarat o domácnost. Jsou to samozřejmě jen pověry a mýty, ale přesto jim mnoho lidí věří, jako by to byl skoro nějaký vesmírný zákon. Po světě pak chodí bezpočty mužů, kteří se vnitřně zablokovali vůči emocím, protože jsou přesvědčeni, že tvrdost je důkazem jejich mužnosti. A v bezpočtu domácností se do úmoru trápí ženy, které šikanují sama sebe pocity méněcennosti za to, že k plnému úvazku v zaměstnání už nezvládají zároveň dokonalou péči o domov.
Dominantní příběhy mají sílu ovlivňovat to, jak prožíváme naše každodenní životy. Podbarvují a spoluutvářejí prožívání téměř každého okamžiku. Nemusejí mít vždy jen záporný náboj. Mohou být například přesvědčením, že lidé jsou v zásadě dobří, nebo že spolupráce je důležitější než soupeření. Podle toho v jaké době a jaké společnosti žijeme se pak ukáže, nakolik jsou naše nejvnitřnější příběhy adekvátní a funkční. Obvykle však nemůžeme hodnotit jejich pravdivost - ta je vždycky relativní. Mnoho lidí věří například tomu, že peníze přinesou štěstí a my nemůžeme zpochybnit skutečnost, že více peněz otevírá člověku více možností. Můžeme si však povšimnout, že toto přesvědčení v realitě až příliš často nefunguje a lidé se prostě nestávají šťastnějšími tím, že více vydělávají. Aby člověk něco získal, musí obvykle něco jiného obětovat a proto je potřeba důkladně zvážit, co opravdu je a co není důležité.
Dominantní příběhy jsou buďto tím, čemu jsme se sami vědomě rozhodli věřit, anebo jsou přesvědčeními, která jsme přejali výchovou a kulturně společenským vlivem. Tato přejatá přesvědčení však bývají někdy destruktivní, takže v zájmu zachování našeho tělesného a duševního zdraví může být žádoucí, abychom je přeměnili. Velká část destruktivních dominantních příběhů dnešního světa se točí okolo přesvědčení, že někteří lidé mají větší hodnotu než jiní. Na tomto principu je dokonce postaven celý tržní kapitalismus, ve kterém lidé soupeří, ženou se za výkonem a perfekcí, a nakupují hromady zbytečných věcí jen proto, že tím získávají domnělé potvrzení vlastní hodnoty. Jakoby člověk sám od sebe žádnou hodnotu neměl a musí jí dokazovat svým výkonem, vzhledem, postavením nebo majetkem. Tato falešná, leč vytrvalá iluze nás pak nutí zaměřovat se v životě na zcela nedůležité věci a zanedbávat to, co naopak důležité je. V zajetí potřeby kompenzovat svůj nedostatečný pocit sebehodnoty zabíjíme život nejen v sobě, ale i v globálním měřítku. Naše planeta umírá, protože jsme uvěřili těmto příběhům.
Dominantní příběhy, které jsou provázané s posuzováním hodnoty člověka jsou zpravidla ty nejvíce destruktivní. Často ale může být těžké je rozkrýt a pojmenovat, protože bývají široce sdílené, distribuované v masmédiích i v mezilidské komunikaci a stávají se něčím, co "tak prostě je". Můžeme je odhalit terpve při důkladném pozorování a upřímném posouzení toho, co v životě děláme, jak se chováme v konkrétních situacích a jak se opravdu cítíme. Pak můžeme nahlédnout, zda je náš pocit vlastní hodnoty závislý na tom, jak vypadáme ... jak luxusní jsou naše věci ... zda jsme udělali všechno bezchybně ... na tom, co si o nás myslí druzí ... nebo jestli jsme podali dostatečný výkon ... atd.
Všude tam kde se zdá, že vládne tvrdý soudce a život je sevřený pravidly a úzkostí, je potřeba vnášet dialog. Klást otázky: Je to opravdu tak? Kdo určuje co je a není důležité? Co se skrývá za mým přesvědčením? Je to, co dělám, funkční a přínosné? Je to v souladu s tím, kdo skutečně jsem? Odpovídá to mým vlastním hodnotám? Podporuje mé chování a přesvědčení mezilidské vztahy, spolupráci, vzájemnost? Přispívá k rovnováze, k růstu a rozvoji mne a mých blízkých? Co opravdu potřebuji? Co potřebují mé děti, má rodina? ...atp.
Je jen na nás, vůči jakým příběhům a jakým hodnotám se rozhodneme orientovat svůj život. Některé dominantní příběhy může být těžké změnit, protože staré návyky a zažité způsoby přemýšlení budou mít určitou setrvačnost. Ale nesmíme zapomenout, že jsou také jen něčím, co jsme se kdysi naučili. Při dostatečném odhodlání, troše odvahy a vytrvalosti se vždycky můžeme naučit dělat to i jinak.
Pokud se vztahujeme ke světu takovým způsobem, že nás to naplňuje strachem či zlostí ... pokud se vztahujeme sami k sobě v rovině sebekritiky a šikany ... nebo pokud se vztahujeme k druhým lidem tak, že vzniká bolest a nenávist, dávalo by smysl, aby se hledání řešení této situace stalo naší absolutní prioritou.